Mezi řádky

Stávají se věci neuvěřitelné, jednomu hoří zničehož nic zásuvky, praskají žárovky i akvária, píská mu v uších, trpí bolestmí hlavy a co chvíli se mu roztřese lustr, jiný si vezme dovolenou jako absolvent učiliště s maturitou, aby se z dovolené v Plzni vrátil po několika týdnech jako JUDr.

Literatura povznáší lidskou mysl a přispívá k dobrému duševnímu a mnohdy i tělesnému stavu člověka. Pravidelná, leč přiměřená četba uvolňuje psychiku, pomáhá odbourat stres, zapomenout na starosti a navodit příjemnou náladu. V uzavřeném člověku povzbudí intelekt, má-li jaký, zbaví jej ostýchavosti a způsobí, že dotyčný nekňuba dokáže pak s dámou, která by si jej dříve ani nevšimla, pohovořit zasvěceně o láčkovcích či přesvědčit ji, aby mu půjčila na vlak. Není divu že mírné, pravidelné čtení doporučují čtyři z pěti lékařů. Však také mnozí z nich jsou náruživými čtenáři.

Věříte na Santu Clause, Ježíška nebo na Dědu Mráze? Kdo z nich vlastně nosí dárky? Moje generace v tom má trochu ice-hockey. V zarytě komunistických domácnostech existuje ještě čtvrtá možnost, najít dárky pod jolkou čili pod stromem. Já osobně na jolku moc nevěřím. Našli jste někdy pod obyčejným jehličnanem 5ti megapixelový foťák? Nemyslím si, že by vánoční nadílku pronikavě zlepšila přítomnost soudruha Dědy Mráze v rusky mluvících regionech. Nebo jste snad dostali od nějakého Rusa cokoliv jiného než kaviár či pohlednici z Artěku? Možná bylo od komunistů prozíravé, že z obdarovávacího řetězce vypustili tohoto penzionovaného soudruha a ponechali pouze již tak dost chudou jolku.

V úterý odpoledne jsem stál na poště před hracím automatem České spořitelny. Nevím zda za to mohly počáteční příznaky Alzheimera s Parkinsonem či doznívající účinky Müllera s Thurgauem, ale nemohl jsem si zaboha vybavit to Pitomé Idiotské Nezapamatovatelné číslo, jehož se přístroj dožadoval, když tu náhle porušil diskrétní zónu přítel Horáček, říka: " Těpéro nádhero! To mi nebudeš věřit! Včera večer ti jdu po náměstí a koho nepotkám? "

Je to divná doba, v níž si lidé pletou svobodu s anarchií a pravdu s populistickou lží. Dnes u nás není možné beztrestně psát o zločinech nacismu a holocaustu, aby se někdo hned neozval, že to jsou malé věci, jelikož nacismus nesahá ve své zločinnosti komunismu ani po paty.

„Pane doktore, nemohl byste moderovat náš lékařský seminář?“, volala mi jeden den paní z agentury. Dál už jsem moc neposlouchal. Zachvátila mě vlna radosti a pýchy. Konečně se někdo po letech rozpomněl, jak rád přednáším a vyrábím veselé prezentace. Je pravda, že moje fóry španělské kolegy spíš děsily a tady ve Švýcarsku mou vtipnou historku o GPS nikdo ze zúčastněných nepochopil. Potřeboval jsem získat zpátky své prezentační renomé. Tok mých myšlenek přerušila poslední věta volající: „My si představujeme, že vystoupíte jako takový prostředník!“

Kradmo se blíží zima a slunce nedopadá na zemi bohužel zase na tak dlouho. Stále si myslíme, že rozumíme světu okolo nás, ale vidíme jen a pouze to vnější. Byl jsem přesně takový jako vy. Věřil jsem v lidskost, v bulvární tisk, televizní seriály, politiky, a v dobrodružné knížky. Ale potom přišel den a za ním další a další… Jenomže s tím prvním přišel i osud, který lidem obrátil svět naruby. A teprve tehdy lidé mohli vidět věci takové, jak se opravdu jeví. Snad to bylo osudem… Možná to byla náhoda… Má karma, nebo tak něco. Ale jedno vím zcela jistě: Už nikdy nebude nic tak, jak to bylo. Brána pekel se otevřela.

Po zpackané kampani „hledám svého parťáka“ snad už nemohlo přijít nic horšího… a přece. Provalily se šetření policistů, kteří namáhavě datlili na psacích strojích zápisy o trestných činech…