Svět kolem nás

Na všechno jsou v Česku peníze i během hospodářské krize; miliardy pro vojáky v Afghánistánu, na podivnou čipovou vstupenku jménem Opencard či na propadající se tunel Blanka, i miliardy pro stavbu fotbalových stadionů a paláců pojišťoven nebo pro přípravu virtuální Olympiády v Praze. Na vše zbylo, jenom na valorizaci důchodů nic, ani kačka. Prý abychom nezbankrotovali.

Je to takový zažitý zvyk zelených chameleonů v českých vládách. Kázat vodu a pít víno. Klišé, nesnášená floskule, ale zatraceně pravdivá. Martin Bursík, neblahé paměti ministr životního prostředí, asi sedmkrát kategoricky mátl své voliče farizejskou morálkou: Buď Čunek ve vládě, nebo já… atp.

Je to už mediální klišé; jakmile se v Česku řeší romská otázka, vždycky si sdělovací prostředky dovolí hanět dva senátory – starostku ostravské obvodu Mariánské hory a Hulváky, stejně jako neopomenou v pejorativním slova smyslu zdůraznit kauzu: Čunek a vystěhování tzv. pavlačového domu ve Vsetíně.

Mám po nedělním obědu, sedím u počítače a jedním uchem naslouchám z obýváku řečnění v Otázkách Václava Moravce a najednou slyším, jak zní moje příjmení. Firma Olšer je vyšetřována v souvislosti s projektem Opencard…

Tak jsem se po letech dozvěděl v televizi z úst exministra dopravy Petra Bendla, že stávkování je nekorektním vydíráním poctivých občanů a vlády. Ejhle, to je tedy objev. Marně si vzpomínám, co dělal tento zavilý člen ODS během generální stávky v roce 1989. Asi tento totalitní inženýr rovněž halasně brojil proti všem, co chtěli stávkovat.

Obstrukce, snaha zmařit něčí jednání. Tak vznikl a několik měsíců už trvá plevel naší sněmovny. Místo konstruktivního jednání, jen věčné obstrukce, aby nebyl prosazen názor levice. Možná ten názor není správný, ale chování pravice je daleko od demokracie, kde přece platí, že rozhoduje většina hlasů. Pokud na to jedna strana Parlamentu má, ať zvítězí právo. Chlapské je i uznat svoji prohru. Pravicoví poslanci se rozhodli dát demokratické proceduře řádný políček. Porušili její svaté pravidlo a zavedli svůj zhůvěřilý blokační princip a patovou situaci, aby neprošel jediný hlas…

Děti by se měly starat o své rodiče, ale kolik z nich tak činí? Proč by tedy měli myslet rodiče, jak budou zadluženi jejich vnuci a pravnuci? Proč bychom měli věřit volebním slibům a dát na farizejské parlamentní obstrukce, že je třeba myslet na pozdější generace.